#25 Zasadit strom, postavit dům, zplodit syna

#25 Zasadit strom, postavit dům, zplodit syna

 

* Bádání v muzeu * Vysokozdvižný vozík * Vůně nádražních piv * Štefilend * Síla okamžiku * Losování kamínků * Májovci a Lumírovci * 

 

 

Sotva co jsem naposledy zabouchl dveře za svou střední školou a tím definitivně stvrdil přestup mezi dospělé živočichy, udržoval jsem si permanentní alkoholovou hranici mezi 1 – 1,5 promile. Díky této skutečnosti, nastává drobná časová mezírka na našem blogu, jelikož nemám tušení, co se dělo. Zlý jazykové tvrdí, že jsem tento čas trávil po poděbradských hospodách a domů (myšleno tam, kde žijí moji rodiče) jsem chodil pouze vyčistit si zuby. Když jsem o tomto časovém období sháněl informace (bádáním v archivu Národního muzea v Praze), dozvěděl jsem se, že opravdu neexistují žádné důvěryhodné nálezy a skutečnosti, které by mi osvětlily mojí činnost po dobu deliria.

Budiž mi omluvou fakt, že chudák můj perský kamarád Štefi, maturoval o týden později než já, a tak jsem na něj čekal s půllitrem v ruce. Abych mu alespoň trochu zpříjemnil svatý týden, pokaždé když jsem si vzpomněl (obvykle kolem páté, šesté ranní), zvedl jsem mobil a jal se kamaráda povzbuzovat.

Konverzace zněla asi takto:

“Ahoooj Šštffi, kde js…eeš (věta zakončena zvukem, jenž je ve spisovné češtině psán podobně – jako moje příjmení) ”

“Proč mě budíš ty hovado? Zejtra maturuju a neumím ještě patnáct otázek! (věta zakončená nadávkami, které ve svém jménu nemá snad nikdo, krom výrazné postavy českého undergroundu I.M.Jirouse)

Poté obvykle následovaly známe tóny položeného telefonu. Protože jsem myslel, že to pípá Štefi, ještě chvilku jsem konverzoval a pak telefon také típnul. (po #21 víme, že jsem Štefimu volal ve chvíli, kdy přišel z hospody, a tak byl nevrlý)

Naštěstí je to chytrý chlapec, a tak jsem o týden později seděl ve vlaku, vedle čerstvě odmaturovaného Štefiho, stále ještě vylitého jak váza (čerstvě natrhaných petrklíčů, dobromyslu a dalších lučních květů) a směřovali jsme za novým bydlením.

Říká se, že každý muž by měl za svůj život: Zasadit strom, postavit dům a zplodit syna. Na základce jsme se třídou v rámci projektu: “Příroda nás baví”, zasadili Platan. Tím třetina splněna. Horší to bude s tím zbytkem. Zplození syna nemůžeme se Štefim z logických důvodů provést (nedohodli bychom se na společném jménu) a na stavbu domů nám tenkrát chybělo pár desítek korun. Jako nejlepší řešení, jak splnit toto nepsané mužské pravidlo, bylo: Dům/byt si pronajmout.

Vystoupil jsem z vlaku a na pomoc zavolal čtyři nádražní zřízence a jeden vysokozdvižný vozík. Na potřetí se nám povedlo vyndat opilého vlastníka maturitního vysvědčení a díky vůní piv, které se šířily z nádražních stánků na nástupišti, se kolega mírně probral a postavil se na všechny čtyři. Následoval dlouhý transport do podzemí (kde jezdí ta tramvaj na kolejích) a za malou chvilku jsme vystupovali na území, kterému se v budoucnu začalo přezdívat Vinohrady – Štefiland.

“Jsme tu, vole”, prohodil jsem a pozoroval Štefiho, jak leží na zemi a z hromady kamínků si zřejmě tahá maturitní otázku. “Fuj je to!” okřikl jsem ho a kamarád mi za odměnu vyjmenoval všechny Májovce a Lumírovce!

Odemkl jsem dveře a pocítil zvláštnost okamžiku.

“Tak tady budeme půl roku společně žít!”

/Vojta/

 foto: weheartit.com
Sdílejte nás dál:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>