#48 S kolegy v léčebně

#48 S kolegy v léčebně

 

 * Nakrájené napětí * Rocky vs. Balboa * Autobusobar * Abstinenční zámek * Dvojlůžák s komínem * Muzikální talenti * Pod peřinu s baletkou * Deset koleček! *

 

 

Abychom se dostatečně sžili se svými spolužáky, s kterými budeme následné 4 roky sdílet jeden ateliér, jeden kartáček na zuby a jednu přítelkyni, odcestovali jsme na seznamovací pobyt.

Setkali jsme se na autobusovém nádraží a nervózně po sobě pokukovali. Nikdo jsme se pořádně neznali, a tak se dalo napětí krájet kuchyňským nožem. “Támhleten zrzavej vypadá jak Ivan Drago z Rockyho Balboa”, pošeptal jsem kolegyni vedle sebe a ukázal na spolužáka naproti, který měl o 160% více svałové hmoty než já a půlka autobusu. Spolužačka jen tiše přikývla a dál pozorovala toho Achillese v životní velikosti, s kterým půl roku na to utvořila třídní pár (ročníkový Brad a Angelina).

Pozoroval jsem dál a snažil se získat co nejvíce informací o své budoucí rodině. Netrvalo dlouho a zaujal mě další objekt. Dvě spolužačky na sedadle za mnou se nahnuly do mé kóje a podaly mi tuzemský Um. “Dej si, vole!”, řekla ta křehká blondýna a já si hlt-nul. “Pošli to dál. Kurvaa!”, zaklela druhá jemná světlovláska, která si právě vylila Becherovku na klín a výstup ještě doplnila jemným Říhnutím, jako když si miminko ukrkne po vypití mateřského mléčka. Někde u Znojma se nám rum vrátil zpátky, tentokrát ale prázdný. Princezny za mnou začaly opět nadávat, a tak jsme to museli “hodit” na našeho řidiče, čímž jsme získali alibi a vzhledem k neuvěřitelné jízdě autobusáka Jihomoravské dop. společnosti, to dámy přijaly bez řečí.

“Jsme na místě”, zavelel někdo zezadu a my vypluli z autobusu. Před námi se tyčil krásný Lechovický zámek, kde jsme se měli týden poznávat. Šli jsme zámeckým parkem na místo určení prvního srazu s pedagogy. Když jsme procházeli areálem, začali se za námi táhnout zvláštní bytosti. Po prvních pět seti metrech jsme už měli v patách několik podivných mužů v dlouhých kabátech. “Co to je za performenc?”, řekl kdosi z našeho hloučku. “To jsou asi nějaký herci, co nám tu dělaj přivítání”, řekl Drago a my se s tímto tvrzením ztotožnili. Teprve po příchodu na srazové místo nám bylo vysvětleno, že v areálu zámku je protialkoholní léčebna. A tehdy nám to došlo. Tito nešťastníci zavětřili rumy v našich bagážích a kořalky v našich hrdlech. Proto se za námi táhli jako námořník na potápějící se bárce, vidějíc pevninský maják. Abychom tyto budoucí kolegy a spolubydlící nedráždili, veškeré lihoviny jsme pak transportovali v papírových pytlících, jako za času prohibice.

Po oficialitách jsme se rozprchli ubytovat. Již v autobuse jsem poznal spolužáka, který pocházel z Jihočeské metropole. A protože v Českých Budějovicích by chtěl žít každý, vzal jsem ho na dvojlůžák. Kolega si vytáhl svůj kufr a začal vše třídit do skříně, stylem: úhledné komínky. Když začal rovnat ponožky podle barev a slipy věšel na ramínka, došlo mi, že něco není v pořádku. Ale o tom potom!

Po večeři jsme založili táborák a začali se “seznamovat”. Jeden z profesorů přinesl kytaru, jelikož si pamatoval z přijímaček naši informaci, že všichni umíme hrát na 50 hudebních nástrojů, výborně zpíváme a na kytaru válíme jako bozi. Když jsme celý večer obcházeli špalek s kytarou deseti metrovým obloukem, došlo mu, že si “Móóóngomery bijou zvony!”, může pustit leda v mp3.

Když jsem si šel natočit neperlivou vodu, potkal jsem svého nového spolužáka z Bratislavy. Tento Slovan, jako správný Jánošík, bohatým bral a chudým dával. Proto někde objevil Spišskou Hrušku, a než jsem došel zpátky k ohni, mohli jsme tu lahev hodit do kontejneru na sklo.

Protože nejsem zvyklí na tyto nápoje, usoudil jsem, že můj čas se naplnil a půjdu si lehnout k chlapci s komínky. Otevřel jsem dveře a hupsnul do pelechu. Převlékal jsem se zrovna do imaginárního pyžama, když tu slyším z pod mé peřiny: “Vojto, jste to vy?”. V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Polonahý jsem právě ležel na své profesorce baletu a vedle na posteli, kde jsem tušil Jihočecha, se právě probouzela paní profesorka na interpretaci textu.

“Ups, tady nebydlím paní profesorko, že?”, řekl jsem a nandal si trenky. “Pardon”, stihl jsem ještě šeptnout a vyběhl z pokoje. Což o to, pokoj to byl stejný. Jen jiná budova.

Jelikož se za první večer stalo mnoho společenských fo-pá, místo slíbené procházky do lesa, jsme celé dopoledne běhali kolem zámku v rámci akrobacie. Chlapi v pláštích nás s úsměvem pozorovali a upíjeli ze svých ulitých placatek.

Tehdy jsme se v tom parku, celí upocení a zelení, poznali nejvíc..

/Vojta/

 

 foto: shutterstock.com
Sdílejte nás dál:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>