#47 Malí bú

#47 Malí bú

 

 * Konec? * Narkomani a prostitutky * Skvělé prostředí pro nocleh * Výprava světáka Květáka * My chceme mrakodrapy! * Přeci se nebudeme vracet * Třímetrový plot neznamená zákaz vstupu * Sanitka * Rozzlobení Frantíci *

 

 

Možná se vám můj seriál o výletu do Paříže zdál již příliš dlouhý a dle smutného závěru posledního dílu (#45) by se mohlo zdát, že vzhledem k nepojízdnosti automobilu by mohl již konečně tragicky skončit. Naštěstí (bohužel pro vás) nám auto v servisu šikovní Frantíci bezplatně zprovoznili a my mohli opět pokračovat v cestě do hlavního města.

Myslím, že o všech důležitých momentech, které se odehráli během celé cesty, jsem vás krátce stručně seznámil a nyní můžeme volně na předchozí seriál navázat samotným pobytem v Paříži.

 

1. den – Úvodní procházka po městě

Protože jsme všichni byli ještě mladí chudí studentíci, nemohli jsme si dovolit ubytování v drahých, ale ani levných ho(s)telech. Proto naše první cesta směřovala do vyhlášeného Boloňského lesíka (pro ty, kteří ho neznají: Lesopark vyhlášený pro jeho nadměrný počet narkomanů a “dam” provozujících nejstarší lidské řemeslo – a kuchařka to není!). Nejeli jsme tam ovšem za potěšením, nýbrž do kempu (sympatická lokace pro ubytování, že?)

Po rychlé ubikaci a sprše (postavili jsme stan a vylili na sebe dvoulitrovou petku s užitkovou vodou) jsme nadšeně vzali jedinou cennost, kterou jsme si vezli až z Kolína (Malibu) a vyrazili na první městskou procházku pod vedením světáka Květáka (který zde již jednou byl).

Vedoucí zavelel, že se půjdeme projít po “seně” a tak jsme šli po krásném a dlouhém poloostrově podél řeky Seiny směrem k mrakodrapům La Defense. Po 4km cesty a vypité lahvi Malého bú se před námi z ničeho nic rozprostřel obrovský oplocený dům, jehož oplocení sahalo od jednoho kraje Seiny k druhému. Zamrzelo nás, že tato oplocená stavba byla asi 10m od mostu, po kterém bychom došli k našim vysněným mrakodrapům.

Když jsme se ohlédli zpět a viděli druhý most tak daleko, že jsme ho ani neviděli, z chladnou hlavou jsme střízlivě rozhodli, že se vracet nebudeme a tuto malou překážku zdoláme! Batůžek jsme přehodili přes plot. Ti fyzicky zdatnější 3 metrový plot přelezli, ti méně zdatní se podhrabali a s pocitem výhry jsme oslavili vloupání se na cizí pozemek otevřením láhve šampusu.

“Kluci, slyšíte tu sanitku?”, řekl jsem lokaje si bublinkového nápoje. “Jo, musí bejt někde krutě blízko, fakt jde slyšet krutě nahlas”, řekl krutej Pepa a všichni jsme se zahleděli na onen blízký most a vyhlíželi, kdy přejede ta hlučná sanitka. Po chvíli jsem prolomil ticho: “Kluci, všimli jste si, že to houkání sanitky se nehýbe a je stále stejně hlasité”? - “Ty vole, to je alarm!”, zvolal Květák, když si všiml, že budova vedle nás začala blikat, pípat a houkat. V tu chvíli jsme slyšeli již reálnou sirénu, ovšem ne sanitky, ale blížících se policejních vozů.

Nezbývalo než prchnout! Vrhli jsme se k mostu, kde jsme zjistili, že hladkému úniku z cizího pozemku nám brání další 3 metrový plot. Tentokráte se nám podkopat v kamenném mostě nepodařilo, tak ho byli nuceni přelézt i ti fyzicky méně zdatní (já).

Když jsme za běhu zpětně hekticky koukali, co to ksakru bylo za budovu, že kolem toho dělají Frantíci takovej humbuk, všimli jsme si na oné secesní budově nasvíceného nápisu “Ambassade de Russie”.

/Štefi/

 

Sdílejte nás dál:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>