#50 Lodyha, děloha

#50 Lodyha, děloha

 

 * Zápočtový kotrmelec * JM * Štaflík a Špagetka * Kočička s Pejskem * Vražedné samohlásky * Bartoška s klíčem * Olízlý květináč * Jazyková bariéra * Chápající kocourek *

 

 

Když jsem poprvé viděl svůj rozvrh hodin, myslel jsem si, že je určen pro všechny obory na škole a část Masarykovy univerzity. Marně jsem totiž hledal volné políčko na vyčůrání nebo pro takovou malichernost: pozřít pár sacharidů, tuků a bílkovin. Bohužel jsem po čase zjistil, že to je opravdu pouze můj osobní plán vyučování a úterko-čtvrteční předměty končící ve 22h nejsou aprílem ze strany děkanátu. Když jsme pak trávili ve škole soboty i neděle, s láskou jsem vzpomínal na ZŠ Pampeliška a na své kamarády, kteří s oblibou říkali: “Ty vole, dyť ty si tam zažongluješ, uděláš kotrmelec a máš zápočty.”

(Toliko pár slziček na úvod.)

Blížila se středa a tím i první hodina “JM” z mého rozvrhu. Od starších spolužáků se nám krom šikany dostalo také vysvětlení, že se jedná o oblíbenou “jevištní mluvu” a je to hodina čistě individuální. Tedy pouze ty a profesor. Jelikož jsem znal pouze pár přisprostlých jazykolamů, jako například: “Pudl prdl pudr, lodyha děloha pink nebo jemně mi ho mni!”, byl jsem rád, že se naučím nová rozmlouvadla.

Na řadu jsem měl přijít po svém spolužákovi, kterého jsem střídal po hodince vyučování. Již když jsem přicházel ke dveřím učebny, zaslechl jsem podivné zvuky. Bázlivě jsem zaklepal (ťuk ťuky ťuk) a vešel do místnosti. Tehdy se přede mnou objevil obraz, který se nevídá každý den. Můj nebohý spolužák klečel na všech čtyřech a jemňounce mňoukal. “Co děláš ty magore?”, slušně jsem se zeptal kolegy. Než ale stačil vymňoukat celou odpověď, všechno mi to došlo. Z poza stolu se vyřítila paní profesorka a rozštěkala se na schoulenou kočku před sebou. Spolužák se celý naježil a prskal co mu fousky stačili. Tato taktika zjevně zabrala a pejsek se postavil na zadní. “Děkuji, pro dnešek končíme!”, řekla vyučující a kolega, celý zpocený, vyběhl z učebny zavřenými dveřmi.

“Dobrý den Vojtěchu”, přivítala mě nová pedagožka. “Budeme bušit nebo ohýbat?”, pokračovala dále v běžné konverzaci a posadila se za katedru. “Eh, pardón..”, vymáčkl jsem ze sebe, “..říkala jste bušit nebo..?”. “Bušit nebo ohýbat!”, nedala se rozhodit ta dáma a zavřela okno.

“No, tak asi radši ohýbat”, pípl jsem a na zátylku pocítil kapičku potu sjíždějící kamsi za tepláky. “Výborně!”, zaslechl jsem ještě vítězoslavné zvolání a usedl na židličku.

” ÁÁÉÉÍÍÓÓŮŮ!!! “, znělo od katedry a já začal ohýbat. Napodoboval jsem paní profesorku a s výdechem samohlásek si to kmital ke kolenům. Když jsem byl někde u šesté série “É” , začal jsem pociťovat bolest svalů, o kterých jsem nevěděl, že existují. Což je divné, protože v posilce už jsem jednou byl. Pokračoval jsem dál a vražedným tempem se začal přibližovat čtvrtému “Í”, kde jsem pomalu ztrácel vědomí. Vlivem nedostatku kyslíku a zběsilosti ohýbání – jsem se začal loučit se životem. Viděl jsem tunel na jehož konci jsem ve světle rozeznával postavu pana Bartošky z pohádky Anděl Páně. Jiří zrovna odemykal bránu, když v tom mě z deliria probral hlas paní hlasovkářky. “Děkuji, dáme další cvičení”.

Po chvilce přemlouvání se mi povedlo ukecat kolena, chodidla i páteř a provedl jsem stoj vztyčný. Nenápadně jsem se zhroutil na piáno a čekal další pokyny.

V koutku duše jsem si myslel na vcelku neškodné brániční mňoukání, ale mé další cviky nesly název: Artikulační gymnastika.

Radostně jsem si povyskočil. Gymnastiku jsem za mlada navštěvoval a hvězdu nebo stojku nás v Sokolu taky naučili. “Opakujte po mně”, požádala mě paňčitelka a skutečně udělala kotoul vzad. Ten ale k mému zděšení provedla pouze pomocí pusy a mimiky spodní časti obličeje. Následující půl hodinu jsem měl za úkol olíznout si vrchní část ucha, podrbat se jazykem na zádech nebo si jim přitáhnout vzdálené předměty. Když se mi ani na podruhé nepovedlo přemístit květináč z parapetu až k puse, raději jsme s cvičením skončili. Potom jsem si vzal svůj chuťový orgán do ruky a srololoval ho zpátky na dolní patro. ” Naschladanau “, pokusil jsem se rozloučit a jazyk mi přitom neslušně vypadl z pusy.

Vstoupil jsem do výtahu a narazil na spolužačku, chystající se na tajemnou hodinu “JM”. ” Tak co?”, zeptala se ještě zvesela. “Hlvně nehohýbej!!”, povedlo se mi zamumlat a prchl jsem na ateliér. Tam jsem potkal spolužáka, jak už o něco klidněji vrněl na pohovce. Vynesl jsem mu kočkolit a upadl vedle něj. V očích se mu lesklo pochopení..

/Vojta/

Sdílejte nás dál:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>