#45 Když Paříš.. (část třetí: Konec srandy)

#45 Když Paříš.. (část třetí: Konec srandy)

 

* Navigace zapnuta *  Poprchává * Jednociferné jednotky * Noe se vrací * Hadičky v motoru *  2l koly + 3l destilované vody * Letní procházka * Květák pod stromem * Budu rychle * Horká polévka a přístřeší * Koťátko v hořícím domě *

 

Po krátkém odskočení za Vojtou do školního bufetu se pojďme vrátit zpět na stále nekončící cestu čtyř trestanců do hlavního města Francie…

Po dechberoucí noci, kdy jsme zažili více traumat, než za celý dosavadní život, konečně začalo svítat. Po výjezdu ze Štrasburku jsem sedl za volant, aby si kluci mohli na pár hodin odpočinout.
Vše nasvědčovalo bezpečné a poklidné jízdě: Navigace byla zapnutá, silniční provoz byl na stupni 1, pásy obepínaly mou mužnou hruď a kluci spali na rozložených matracích v kufru.

Chvíli na to jsem vjel na dálnici (tímto termínem myslím skutečnou asfaltovou dálnici, nikoliv nejdelší české betonové schody vedoucí z Prahy do Brna), po níž bychom správně měli dojet až do Paříže.

Po několika desítkách ujetých kilometrů se spustila nelítostná průtrž mračen, kdy se silnice rázem proměnila v rozvodněnou řeku, a ke všemu znenadání auto začalo zpomalovat. Prošlápl jsem plyn, ale tachometr ukazoval stále nižší čísílka. Když se na tachometru začaly zobrazovat jednotky jednociferné, řekl jsem si, že bude bezpečnější přejet do odstavného pruhu řeky, kde auto samovolně zastavilo.

Podíval jsem se ven (kde bůh zahajoval misi “Noe vol.2″), následně na vedle mě spícího majitele auta (jejímž pravým majitelem byl jeho otec) a nezbývalo, než ho jemně probudit a s nenadálou situací ho šetrně seznámit: “Josefe? Jsi vzhůru?”, řekl jsem něžněji než jeho přítelkyně probudíc se na posteli plné rozkvetlých růží. “Ano? Už jsme v Paříži?”, odvětil Pepík, jak malý Pepa natěšený na Vánoce.. Když jsem nebohému chlapci osvětlil, že Paříž je ještě 539km před námi, vystoupili jsme hrdě z vozidla s cílem prozkoumat motor.

Ve vteřině rozmočeni na kost jsme otevřeli kapotu a dívali se na motor. Po dvou minutách jsem rozbil Pepovo rozmýšlení: “Hele, ty tomu rozumíš těmhle hadičkám v motoru?” – “Absolutně netušim”, odvětil Josef a vrátili jsme se zpět do vozu.

Jelikož nejpravděpodobnější příčina závady mohla být prázdná nádrž, vylil jsem odhodlaně zbytek 2l koly, 3l destilovane vody, vzal s sebou Květáka a hrdě jsme se vydali v tom nelidském počasí hledat benzínku.

Po 30 minutách chůze podél nekonečné dálnice jsme konečně narazili na můstek, po kterém jsme se po dalších 30 minutách dostali konečně do obydlené čtvrti jakéhosi městečka uprostřed ničeho. Měli jsme štěstí a zrovna kousek od nás mladá dáma nasedala s dětmi do auta. Hned jsme ji odchytili a zjistili jsme, že Francouzi ve středním věku bohužel cizí jazyky neumí. Tak jsme přestali mluvit česky a zkusili to anglicky! Nyní se už paní vcelku chytala a pochopila, že potřebujeme najít benzínku. Velmi ochotně se nabídla, že nás k ní sveze – tedy pouze jednoho z nás. Jelikož jsem byl já ten zodpovědnější a měl jsem již v ruce připravené prázdné nádobky a v kapse několik eur, sedl jsem do auta a Květáka nechal dál moknout pod opadaným stromem.

Když jsme projeli celým dlouhatánským městem, tak přesně na druhé okrajové části se skutečně nacházela benzínka. Při výstupu z auta jsem paní pokynul, ať na mě chvilku počká, že budu rychle hotov (v originále: “I´m very quickly”), načež matka od rodiny zabouchla dveře od auta a zbyla po ní ohnivá čára. Nalil jsem benzín do lahví a stoupl si před benzínku. Nacházel jsem se v situaci: zmoklý, v ruce 5l benzínu, v kapse 1 euro a telefon jsem si z bezpečnostních důvodů raději nevzal s sebou.

Zasmál jsem se této situaci a šel nahodile směrem do centra města. V duchu jsem si říkal, že až tohle budu někomu vyprávět, tak mi to nikdo neuvěří.. šel jsem dál a dál a když jsem ani po 15ti minutách stále nepoznával směr, odkud jsme vlastně přijeli, začal jsem si v duchu říkat, zda vůbec ještě někdy v životě budu mít příležitost o tom někomu vyprávět.. no a o další chvíli později, jsem už zoufalý marně přemýšlel nad francouzským ekvivalentem k českému: “Mohl bych požádat o horkou polévku a přístřeší, prosím?” – Když v tu ránu se jako blesk z čistého nebe opět objevila má oblíbená “tuzemačka”, která údajně jen jela “hodit” děti do školky, což jsem prve přeslechl.

Poté, co jsme vyzvedli zbytky rozmáčeného Květáka, jsme se po další hodině pěší cesty vrátili zpět k našemu autu na dálnici, přičemž jsme se cítili jako hrdinové amerického akčního filmu, kteří minutu před závěrečnými titulky vycházejí z hořícího domu s roztomilým štěňátkem v náručí a slzou v oku (jen s detailem, že jsme v náručí drželi petky s benzínem). Radostně jsme zaklepali v stále nelítostném dešti na okýnko řidiče, abychom nadšeně ukázali Pepíkovi naši kořist, která některé z nás málem stála život, a Josef ve svém vyhřátém autíčku stáhl pouze okénko a řekl: “Hele kluci, díky za snahu, ale před chvilkou tady zastavovali silničáři, zkoušeli tam nalít benzín a zjistili, že závada bude jinde. Jede pro nás odtahovka. Takže ten benzín klidně můžete vylejt a připravte si éčka!”.

… Když už nic, tak alespoň to počasí nám vyšlo.

/Štefi/

 

Sdílejte nás dál:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>