#42 Když Paříš.. (část první: Tou cestou)

#42 Když Paříš.. (část první: Tou cestou)

 

 * Nekonečné odloučení * Holé stěny * Pojedeme do Paříže * Jak ušetřit pár Éček * Čtyři muži v autě a žena * Jak ušetřit pár Éček 2 * Stažená řiť *

 

 

A najednou to bylo tady. Ani jsme se nenadáli a po Vojtovi v jeho Vinohradském pokoji zůstaly jen holé stěny (a já, jelikož jsem obýval tentýž pokoj).
Vojta seděl v brněnské spíži pro uklízečky na děravém kýblu, já v prázdném Vinohradském pokoji na zemi (jelikož nic hodnotnějšího zde nebylo) a věděli jsme, že nás čekají dlouhé roky studií (bohužel ne nahrávacích), které strávíme ve smutném odloučení bez sebe.

S tímto břemenem na srdci se již každý musel vyrovnat po svém.

Jelikož jsem mezi těmi prázdnými stěnami nemohl vydržet už ani vteřinu, rozhodl jsem se kladně zareagovat na pozvánku kamaráda Květáka (znáte ze storky #40), jenž plánoval poprázdninovou pánskou jízdu do Paříže.

 

Toto byly jediné informace, které jsem o tomto výletu dostal:

 

- jede se po vlastní ose (konkrétně vozidlem Renault Espace, který je stejně starý jako my)
- posádku budou tvořit 4 muži stejného pohlaví (z nichž jeden bude Květák)
- pojedeme přes noc, abychom na místo dorazili ráno odpočatí a plni energie

 

Následujícího slunného večera jsme se skutečně všichni sešli v Kolíně, odkud jsme měli vyjíždět. Nasoukali jsme se do tohoto (prozatím) prostorného vozidla a ihned poté, co jsme vyjeli, nám vedoucí výpravy Květák oznámil, že si uděláme menší zastávku v Sadské u Nymburka. Následně na něj zbytek posádky upřel nechápavý pohled, čekající vysvětlení. Květák nám sdělil, že v rámci úspor financí za benzín se přes nejmenovanou internetovou službu dohodl s jednou 30ti letou slečnou, že ji za skrovný poplatek svezeme do Strasbourgu, přes který byla naplánovaná trasa. Řekli jsme si super, alespoň nám zbude více “éček” – a hromadně jsme si otevřeli první pivo.

Po příjezdu do Sadské se nám naskytl ojedinělý obrázek z filmu, kdy se šťastný otec s manželkou hrdě loučí se svou milovanou dcerou a s varovným prstem se obrací k řidiči, jenž právě nakládal věci do kufru: “A doufám, že cestou nebudete pít žádný alkohol!” Téměř by mi snad i ukápla slza dojetím, kdyby Ruda (jeden z účastníků zájezdu) nestáhl okénko u řidiče a s lahváčem extrahovaným skrz okno nezařval: “Hele lidi soráč, ale dochází pivo, už musíme fakt jet!”

Gentlemansky jsme slečnu umístili doprostřed na zadní sedadlo mezi dva největší svalovce v autě (jeden z nich jsem byl já).

Během jízdy, po krátké rozpravě o jejím osobním životě, se do debaty opět nenápadně včlenil Květák a tlumeně řekl směrem k řidiči: “Pepiku, na čerňáku se ještě musíme zastavit u mekáče”. Všichni jsme nesouhlasně hlesli, že jsme již po večeři a hlad nemáme, na což se nám opět dostalo nečekané odpovědi od Květáka: “To jsem vám vlastně zapomněl říct! Abychom ušetřili nějaké ty éčka za benzín, dohodl jsem se přes jeden nejmenovaný internetový portál, že jednomu milému pánovi převezeme několik zásilek přes hranice do Německa.” – a v tu chvíli v autě zavládlo naprosté ticho.

Po cca. 20 minutách úspěšných fórků na téma: mouka, cukr, sníh, crack, koks, porcelánové sošky a délka pobytu v německém vězení za pašování drog, jsme skutečně dorazili k onomu fastfoodu, kde jsme nenápadně zaparkovali a vyčkávali příjezdu “překupníka” (jak jsme mu z legrace začali přezdívat).

Netrvalo dlouho a na parkoviště pomalu přijelo černé nablýskané Volvo s kouřovými skly. “To je určitě on, nadšeně vykřikl Květák”, a utíkal natěšeně pro zásilku. V rámci zvýšení pravděpodobnosti našeho návratu ze zahraničí bez pout, jsem se rozhodl jít na “směnu” dohlédnout.

Muž v černém obleku s černými neprůstřelnými brýlemi beze slova dal několik evropských bankovek Květákovi do kapes a ukázal na 10 krabic v jeho kufru. “Že jsem tak smělý”, odhodlal jsem se konverzovat, “mohu se zeptat, co se nachází uvnitř těch zásilek?” – muž v černém strojeně odvětil, že se jedná pouze o elektrosoučastky pro jeho otce. Stále mi to ale nedalo a pokračoval jsem v diskuzi: “Je mi to skoro až trapné takhle Vám nedůvěřovat, ale myslíte, že bychom mohli snad jedním očkem nahlédnout, že se skutečně jedná o elektrosoučástky?” – Pán velmi ochotně souhlasil a ze všech krabic vybral tu, na který byl nakreslen obrovský černý křížek s nápisem: “This is clear” a ukázal nám, že se zde skutečně nachází několik elektrosoučástek – což nám jako důkaz stačilo. Pán nám nenápadně vsunul do kapsy další mezinárodně platné bankovky a poté už nám bohužel nezbývalo nic, než si neoznačené zásilky přenést do našeho vozidla.

Byli jsme zatím ještě v Praze, ale již v tu chvíli jsme měli hýždě tak stažené u sebe, že by nám je mohla závidět i Olga Šípková!

A to byl teprve začátek..

/Štefi/

Sdílejte nás dál:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>