#7 Dorazím nějak po práci..

#7 Dorazím nějak po práci..

 

* Dostatečná z matematiky * oslava prozatím nejlepšího vysvědčení * rozloučení s rodiči * jednosměrná jízdenka * z domova do domova * chladná noc pod pírkem* 

 
 
Jak již Vojta poměrně přesně a barvitě vylíčil, Mestizo v tu dobu bylo skutečně naším druhým domovem. A tím prvním pro nás byl Vojty pokojíček v domě jeho rodičů – a to doslova! Ale k tomu se dostaneme..

Pamatuji si, jak jsem posledního června 2008 (po měsíci, co jsme se s Vojtou znali) oslavil v Kolíně se svými spolužáky úspěšně vybojovanou “dostatečnou” z matematiky na vysvědčení, jelikož naše tehdejší vyučující “F.” (ve věku blížícím se ne věku důchodovému, ale spíše stádiu po něm následujícím) dávala zkrátka takový důraz na domácí přípravu, že látku vždy vysvětlovala až poté, co jsme si z budoucí látky prověřili své znalosti z minulých životů krátkými pětiminutovými “triviálními testíky”, v kterých se na nás smálo 10 příkladů o 45 řádcích a 23 neznámých, z nichž jsme měli určit, jakou barvu má loď C, za předpokladu, že řidič kamionu B zapomněl v práci zavřít okno. = Věřte, že z té dostatečné měla radost skutečně celá třída.

1. prázdninový den – ihned po vystřízlivění – jsem se doma (ještě v Kolíně) před odchodem do práce rozloučil s mamkou se slovy, že “dorazím někdy po práci” a vydal se na vlak. Na nádraží jsem měl jakési magické tušení, kde mi tajemný hlas napovídal, že si dnes nemám kupovat zpáteční jízdenku, tak jsem ho raději poslechl a koupil si lístek jednosměrný (důležité podotknout, že to byla skutečně první a zároveň poslední jízdenka, kterou jsem si v Kolíně v červenci zakoupil. Do Kolína jsem se z této směny vrátil až o měsíc později – viz. dále).

Fázi, kdy jsem v práci obsloužil 1546 zákazníků, prodal 678 čízů, 547 čízů bez sýra, 254 velkých Meků, 113 velkých chutí (big tasty), 98 krevet a jeden zahradní salát s kečupem, přeskočím a naváži na zpáteční cestu svozovým vozidlem do Poděbrad. Nebudete věřit, ale Vojta končil ve stejnou dobu jako já a fakt nekecám, při cestě z práce seděl vedle mě. Po otázání řidiče, kam chceme zavést jsme jednohlasně zaveleli: “Mestizo!” (i přesto, že jsme si byli oba vědomi, že máme druhý den ranní směnu od sedmi hodin)

Vůz nás vysadil před naším druhým domovem. Zábava byla v plném proudu, panáčky lítaly jedna radost, píva lítaly druhá radost a přes všechny ty radosti mi samozřejmě ujel poslední vlak do Kolína. V Mestizu jsme spát již nemohli, jelikož jsme měsíc nezaplatili nájem, nádraží měli obšancované místní “homeless” a teď co teď? Po třech vteřinách přemýšlení jsem si dal další pivo a na tento problém radši zapomněl. Když už se schylovalo k páté hodině ranní Vojta rozhodl, že se jde domů (k němu domů) a jelikož mi nic jiného nezbývalo, tak jsem ho následoval.

Došli jsme před jeho vrátka a hned při prvním cvaknutí klíče začal zběsile štěkat Vojtův domací mazlíček tak roztomile, že jsme se cestou do jeho pokoje potkali postupně s celou rodinou, kdy nám každý osobně poděkoval za náš tichý a zodpovědný příchod domů. Taktéž se mi velice líbila Vojtova pohostinnost v jeho “království” (pokoji), kde si lehl na svou patrovou postel na krásně měkoulinkou matraci, na kterou by se vešli klidně 3 lidé silnější postavy. Mě jen z postele ukázal na rozkládací gauč z Ikei, který měl do měkoulinka poměrně daleko, ale přesto jsem poděkoval. Dalším sympatickým zvykem Vojty je na noc otevřít okno (což jsem uvítal především v zimních měsících, kdy venku bylo -60°C, on spal pod 20 kilovou duchnou a na mne ze soucitu hodil prostěradlo, které bylo tak tenké a lehké, že se na mne po přikrytí snášelo jako slepičí pírko pomalu dobrých 10 minut).

Ani jsme nestačili zavřít oči a už nám zvonil budík! (Pro takto extrémně krátké spánky používáme interní specifický výraz “mrknutí”). Jelikož jsme po výlezu z postele (a gauče) procházeli kolem zrcadla a zjistili jsme, že naše účesy mají do “mikáda” hodně daleko, strávili jsme následujících 40 minut úpravou vlasů, přičemž jsme budili přinejmenším jakési “podezření” u zbytku rodiny.

Přišli jsme na nádraží a co bůh nechtěl, ve svozové Dacii s námi jela do práce také vysoce postavená manažerka (pravá ruka vedoucího). Během několika vteřin jízdy se v autě začínali z našich svěžích dechů tvořit alkoholové opary, které bránily řidiči ve výhledu. Marně jsme s Vojtou doufali, že to na místě spolujezdce nebude cítit. – Bylo!

Hned po příjezdu nám dotyčná manažerka dala “dejchnout” a podplacený přístroj u každého z nás ukázal 2 promile. Ovšem, jelikož si dotyčná manažerka nemohla dovolit poslat dva zaměstnance domů (protože by byla na směně sama), jednoduše nás poslala obíhat přilehlý rybník tak dlouho, dokud nevystřízlivíme (a navíc v našich MC uniformách). Že jsme vzbudili zájem ne jednoho výletního autobusu na vedlejším parkovišti snad ani podotýkat nemusím.

A pokud nevystřízlivěli, tak tam běhaj dodnes.

/Štefi/

foto: www.anko-servis.cz
Sdílejte nás dál:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>