#52 Budapest-Keleti pályaudvar

#52 Budapest-Keleti pályaudvar

 

 * Autobusem na východ * Paříž Vs. Budapešť * 250-245= 5 HUF * Krabicové záclony * Nemáš bouchačku? * Hašišová recepce * Koupelna je na patře * Vzduch čistý *

 

Prázdniny se chýlily ke konci svého prenatálního období a jelikož nám zbyla spousta peněz, rozhodovali jsme, jakou významnou evropskou metropoli ještě poctíme návštěvou. Londýn, Paříž a Barcelonu jsme pro menší atraktivnost shodili ze stolu a koupili si lístky s cílovým označením: Budapest-Keleti pályaudvar.

Do tohoto malebného hlavního města Maďarské republiky, se můžete přepravit několika způsoby. Máte na výběr autobusovou dopravu, leteckou, či stačí usnout ve vlaku na Brno při každotýdenní únavné cestě do školy. Jelikož už jsem třetí možnost vyzkoušel, nasedli jsme do autobusu žlutavé barvy a vyrazili na východ.

O šest hodin později nás stevardka Robert poprosila o rozepnutí bezpečnostních pásů a my vypadli na sluncem prolitý chodník. Vzhledem k tomu, že se náš hostel nacházel o několik ulic dále, zapnuli jsme navigaci a vydali se pěšmo. Po několika kilometrech svižné chůze jsme zjistili, že náš Lokomotiv Hostel není v současných GPS přístrojích zanesen a v trafice si koupili mapu Uhersko/Maďarského království za 250 HUF, čímž jsme náš denní rozpočet překročili o 245 HUF.

Teprve po několika hodinovém bloudění, kdy jsme toto město lázní, vína a ostrých jídel poznali ze všech stran, se před námi konečně objevil hotel Lokomotiva. Naše počáteční radost z nalezení přístřeší, se rozpadla ihned po detailnějším prozkoumání ubytovny. Místo krásných bílých krajkových záclonek mezi okny, které se na nás smály z katalogu “Nejkrásnější penziony při Dunajském toku”, jsme zpozorovali dřevěné přepravky zamezující svitu slunečních paprsku do vnitřku budovy. Když jsme obcházeli hostel a hledali hlavní vchod, pod nohama nám křupala omítka, která měla – dle obrázků – dodávat budově přímořský nádech. “Umřem tady, viď?”, vydechl Štefi a já mu dal mlčením za pravdu. “Mně ta cena přišla divná”, pokračoval kamarád, narážejíc tím na cenu pro 2 osoby/noc, za kterou byste si v Česku koupili tři rohlíky a 10 deka vysočiny.

Zazvonili jsme na zvonek a čekali, co přinesou následující okamžiky. Dveře se pomaličku otevíraly, dokud je nezastavil řetěz mezi klikou a futrem. “Co chcete!!!”, odtušili jsme z ugrofinského zahulákání plešatého mladíka před námi. “Eh”, roz-komunikoval se Štefi a podal pánovi lísteček s číslem naší objednávky. Vrátný se dlouze podíval na ulici a pozoroval kolemjdoucí. Teprve po pár vteřinách povolil řetěz a my se dostali dovnitř.

Ještě jsme ani nestáli v předsíni a už nás začal prohledávat. Když našel ve Štefiho batožině malý kapesní nůž, naštvalo ho to natolik, že se rozkřičel na všechny strany. Tento nenadálý hluk naštěstí probudil dalšího z ochranky, který přišel odkud si z vrchu a dovedl nás k recepci. Tam byl již připravený další pán, který nám mezi šluky poctivého hašiše ze skleněné trubičky, lámanou angličtinou vysvětloval interní řád hotelu. Kromě věty: ” drugs yes, but síkryt!” jsme stejně ničemu nerozuměli a tak jsme se šli ubytovat.

Náš pokoj byl na konci chodby, naproti společné koupelně. Když jsme míjeli své sousedy, došlo nám, že střízlivý přijít nesmíme. Na 10 m2 se tu tísnilo nespočet Thajců, podle nářečí patrně z provincie Čiang Mai. Hodili jsme si zavazadla do pokoje a již neměli sílu komentovat vzhled pokojíčku.

Vyšli jsme do chodby a čekali, až bude vzduch venku čistý. Recepční nám ještě stihl oznámit, že tady mají lázně čistě: ” just fór men “, ale to už jsme vyšli na ulici a vrata se za námi zabouchla..

/Vojta/

Sdílejte nás dál:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>