#12 Bez vaty to nepůjde

#12 Bez vaty to nepůjde

 

* Souboj rachejtlí a krbové sirky * Krakonoš a opilá sojka * Motor na rum * Zapomenuté plexi * ” Bob volá věž! ” * Pánská chlouba * Bum *

 

 

S Fancem jsme se postupem času stávali nejlepšími kamarádkami. Že je situace vážná jsem postřehl ve chvíli, kdy jsem dorazil znaven ze školy domů a na gauči se v obývacím pokoji vesele válel Štefi. Ačkoliv jsme neměli žádný sraz, on tam hlasitě konverzoval s mými rodiči, které ležérně oslovoval: “mami a tati.“ Po chvilce mého tupého zírání přiběhl náš pes a Štefi si ho přivolal povelem: “pojď k páníčkovi”. Tehdy jsem věděl, že je zle. “Tak tohohle kluka už se jen tak nezbavím”, pomyslel jsem si, dívaje se na kamaráda, jak si bere z lednice mojí večeři. To nejhorší mělo teprve přijít. Vyhýbal jsem se tomu jako ďábel svěcené vody, ale už nešlo couvnout. Štefanec mě oficiálně pozval na kolínský festival, kde měl hrát i se svým hudebním tělesem. Je potřeba zdůraznit, že Štefi byl vskutku na začátku kariéry a jeho minulá kapela se nedá srovnávat s těmi současnými (Alžbětiny Sosny, Mimosféry). Nebylo úniku! Veškeré výmluvy (od “nemám na vlak” počínaje, po “ujel mi vlak” konče) byly vypotřebovány. “Jdu na koncert”, zoufale jsem pípnul do éteru obývacího pokoje a zmizel do temné noci.

Ačkoliv byla tato kapela (z důvodu nezaplacení reklamní marže blogu – faktnekecam.cz – budu toto uskupení nazývat krycím jménem: Džounas sistrs) teprve na začátku, organizátoři festivalu se jí nebáli nasadit do velice lukrativního času: šestnácté hodiny a dvacátépáté minuty. V marketingové hantýrce se tomuto pojmu řiká: prime-time (čti: prájm tájm) a já měl velkou radost, jakou důvěru můj kamarád dostal. Mírné zklamání jsem si prožil po přečtení plakátu visícího u šatny. Stálo tam, že samotný festival začíná v osmnáct hodin a tak jsou moji oblíbení Džounasové vlastně předkapelou předkapely, která bude dělat předkapelu té předkapele, co bude hrát v sedm.

D.S. se ovšem nenechaly vyvést z míry a štrádovali si to doprostřed pódia. K mému milému překvapení jsem nebyl v kotli sám, ale spolu se mnou se tam ještě tlačili další – jeden člověk. Kapela začala hrát a já se zděsil, neboť jsem před “stejdží” osiřel. “Kam zmizel můj kámoš?”, pomyslel jsem si a očima pátral po koncertní hale. Po chvilce jsem ho objevil, jak sedí za mixážním pultem (možná nejsem zrovna velkej myslitel, ale tuším, že to byl vlastně zvukař).

Štefi hrábnul do piána a tím mě probudil ze zamyšlení. “Ahoj malé, smutné slůně, proč se krčíš na balkóně?” zpívala nejhezčí členka souboru (snad si to přečte) a já se rozhlížel, jestli jsem si nespletl festival rockové hudby s besídkou 2. Základní školy Beruška Kolín. “Žirafa se z výšky kouká, medvěd zase píseň brouká!”, pěla dál do mikrofónu a sál se pomalu vyklízel. Džounasové šlapali, jak dobře promazané hodiny z vietnamské tržnice a hit střídal ještě větší hit.

Koncert se blížil do finále a já šel pro pivo, abych to “nejlepší nakonec” poslouchal už pouze rozmazaně a mlhavě. “Jednu jedenáctku, prosím!”, požádal jsem dámu za pípou. Nic. “Jedenáctku”, zopakoval jsem hlasitěji směrem ke stojící ženě. Teprve po mém dalším, již výrazně naléhavějším zvolání, se na mě dáma podívala a z uší si vytáhla vatové tampónky. “Promiňte, to se nedá”, začervenala se dáma středního věku a k pivu mi za dlouhé čekání přidala alespoň jedny vatové ucpávky. S díky jsem je přijal a rychlostí jeden krok za osm taktů poslední vypalovačky se hrnul před vystupující.

“Díky, díky, děkujem. Byli jste skvělý publikum!”, loučila se se mnou zpěvačka a já střídáním rychlých a pomalých temp imitoval potlesk alespoň dvoučlenného davu.

Než slezli z pódia, stihl jsem dát další pivo (abych nebyl při smyslech, až se mě Štefi zeptá: ” Jaký jsme byli?”), prošel jsem se na čerstvém vzduchu a poslouchal krasné zvuky projíždějících nákladních vlaků. Nikdy bych nevěřil, jak mé sluchové ustrojí poděkuje při poslechu zvukomalebnosti řinčících vagónů.

Fakt nekecám, ale Štefi se po čase vypracoval v jednoho z mých nejrespektovanějších interpretů a vlastním dokonce reklamní kšiltovku s logem jeho současné kapely Alžbětiny Sosny. (dostal jsem ji zadarmo)

/Vojta/

Sdílejte nás dál:

One comment on “#12 Bez vaty to nepůjde

  1. Kosák napsal:

    Konečně jsem se pořádně zasmál :-D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>