#58 V Kolumbii ten kokain moc hrotěj

#58 V Kolumbii ten kokain moc hrotěj

 

Před několika týdny jsem se vrátil z měsíční cesty po Jižní Americe. Řada mých známých a poměrně i dost mých neznámých se pídí po mém nejzajímavějším zážitku, který jsem si zpoza louže přivezl, a tak jsem se rozhodl zvýšit čtenost již tak dost populárního magazínu Fakt nekecám a s příhodou se podělit se všemi.

 

UPOZORNĚNÍ: Pokud čekáte nějakou milou příhodu o krásných rozkvetlých pláních, nezapomenutelných výhledech z Andského pohoří, roztomilého cachtání v Karibiku či zajímavostech o životě pralesních indiánů, prosím nečtěte dál a dokud je ještě čas, překlikněte třeba na Hedvábnou stezku

 

K úspoře Vašeho času přeskočím tu nudnou pasáž s popisem 28 denní dobrodružné cesty, při níž jsme zdolali cca. 8 500 km přes Brazílii, Bolívii, Peru, pouště, oázy, solné pláně, Andy, barikády z kamionů, deštné pralesy, džungle, Amazonky.. a z našeho 30ti denního „výletu“ zmíním jen den předposlední, kdy jsme se aktuálně nacházeli v srdci Kolumbie, v horském rekreačním městečku San Gil.

Společně s Markem, kterého můžete znát kupříkladu z mainstreamové kapely Mimosféry a naší kameramankou Adélou jsme se po celou dobu výletu snažili natáčet „legrační videa“ z cest pro fanoušky, a proto ani San Gil nebyl vyjímkou.

Při naší tradiční „obchůzce města“, při níž jsme kromě inspirace hledali i vhodné exteriéry či interiéry pro natáčání nového FUNvidea jsme zabloudili do křesťanského kostela, který vypadal jako mešita (báj d vej archektonicky vypadal fakt dost cool). A to nás zaujalo! Vkradli jsme se do veřejně přístupného kostela a jali jsme se kujení, kujmutí či kutí piklí.

„Víš, co by byla prča?“ chtěl se s právě bohem seslaným nápadem podělit Marek, „kdybychom přímo tady na oltáři natočili, jakože si dáváme čáru (oblíbená kolumbijská náhražka cukru, pozn. red.). To by mohlo být dost pank.“ Na to jsem mu já, jakožto ruzumný titulovaný člověk, dal za pravdu a pochopitelně souhlasil.

Jelikož nejsme žádní začátečníci, věděli jsme, že pro bezpečnost nás všech bude vhodnější, když místo této „náhražky cukru“ pro jistotu použijeme skutečný cukr – kdo ví, co se může stát, žejo..

V hostelu jsme tedy z cukřenky vysypali do igelitového sáčku dostatečné množství krystalků, které jsme měly v úmyslu přímo na oltáři kreditní kartou rozdrtit do důvěryhodnější podoby oné oblíbené „náhražky cukru“.

Konkrétně jsme scénář scénky měli vymyšlený tak, že bychom kartou vytvořili „lajnu“ na oltáři a kreditku posléze ukázali do kamery s komentářem „Érbenk. I banku můžete mít rádi..,“ s tím, že bychom od nejmenovaného bankovního institutu mohli vykřesat nekřesťanský lowe za reklamu.

JENŽE …

Ve stejnou chvíli, kdy Marek zkoušel požít cukr nanečisto, aby na kameře nebylo znát, že cukr neužívá běžně, vstoupila do jinak prázdného kostela jakási „přehnaná“ křesťanka.

A co bůh nechtěl, začala se modlit.

„Nu co, tak se pomodlí a půjde si po svejch,“ řekli jsme si a čekali.

Po 20ti minutách už nás to mírně přestávalo bavit..

„Co tam PROBOHA dělá? Tak se snad pomodlim, řeknu si jeden, dva otčenáše, zašermuju si rukou před ksichtem a jdu.. ideálně dělat něco produktivnějšího! Proč tam proboha klečí půl dne?!“ vykřikl jsem pohoršeně.

Paní křesťanka jakoby tušila, co máme za lubem, potajnu si nás začala fotografovat na mobil, a poté, co sebrala odhodlání, přišla k nám a plynulou španělštinou na nás cosi vyjekla. Jelikož jsme si v té rychlosti nestihli vytáhnout slovník, pochytili jsme pouze slova jako „narkomani“, „znesvěcování posvátného místa“, „náhražka cukru“, „kamerový systém“, „policie“ a další nesmyslná slova, která postrádala logiku.

Řekli jsme si, že nemá smysl dohadovat se tu s nějakou přepálenou křesťankou a půjdeme radši jinam. Ve městě je přeci spousta dalších kostelů.

Pár metrů za kostelem jsem si uvědomil, že jsem tam nechal sluneční brýle, předal jsem tedy Markovi pytlík s cukrem a řekl jsem mu, ať počkají na hostelu, že je za chvilku doběhnu. Vrátil jsem se do kostela, vzal jsem si brýle, zchytal ještě několik výhružek od milovnice boha a vydal se zpět k hostelu.

Po několika krocích jsem cítil jakési poklepání na levém rameni. Otočím se. A za mnou stojí 6 (slovy šest) ozbrojených příslušníků policie s neprůstřelnými vestami a samopaly. Sotva jsem vyhrkl „jejda“ a už jsem měl obličej přitisknutý ke zdi a dva z nich mě začali prohledávat. 

„Vots gojing on?“ zeptal jsem se přátelsky (ačkoliv jsem mírně tušil vo co gojing on). Spustili na mě něco španělsky. Když zjistili, že se absolutně nechytám, zkusili pantomimu. Všichni si dali pravý ukazováček pod nos, neustále pod ním přejížděli sem tam a jakoby se přitom nadechovali nebo co.. Když ani tohle na mě nefungovalo, přišel na řadu starý telefon s Androidem a strejda Google Translátor.

Ve škole mi vždycky říkali, že anglicky se nejlépe naučím, když si budu povídat ne s angličanem, ale s cizincem, který se anglicky také učí, že nám to společně lépe půjde a budeme si více rozumět. A vida. Měli pravdu. Jednoduchými větami se policisté snažili přes translátor zahájit konverzaci:

„Have you any „náhražka cukru“?“ „No, I have not. Thanks. And you?“, naťukal jsem zdvořile odpověď do zastaralého smartfounu a konverzace byla na světě.

Ale teď vážně.

Asi hodinu se mě v policejním autě vyptávali, kde jsou moji „komplicové“, že nás mají natočené na kamerách z kostela. Ano, mohl jsem jim jednoduše říct, že jsou na hostelu, tam bychom jim ukázali, že to byl jen pytel s cukrem a společně bychom se nad tou veselou příhodou zasmáli.

ALE …

Je důležíté zmínit, že jsme byli v Kolumbii, ve státě, kde mají tu nejčistší „náhražku cukru“, kterou vám nabídne na každém kroku pět „sběratelů“ za pár korun. Předchozího dne jsme proto neodolali a když nám v restauraci hyperaktivní číšník po večeři namísto zákusku nabídl „náhražku cukru“ v přepočtu za 80,- Kč, koupili jsme si i „dezert“. A právě tento jednogramový dezert jsme měli schovaný v krosně na hostelu.. což nám celou situaci značně komplikovalo. 

Do hostelu jsem tedy policisty vzít nemohl ZA ŽÁDNOU CENU. Proto jsem si pohotově vymyslel, že „moji komplicové“ šli někam kolem náměstí na oběd. V tu chvíli byli vysílačkou zmobilizováni všichni policisté ve službě a začali postupně prohledávat všechny restaurace kolem náměstí. Když se ani po další půlhodince nenašli, chtěli si se mnou páni policisté popovídat na služebně (kolumbijská policejní služebna se od pražských poboček městské policie v mnohém liší, pozn.red.).

Zde jsem byl podroben PODROBNÉ kontrole, v rámci níž jsem se musel vysvléci do naha. Ano, úplně do naha. Když zjistili, že ten zpropadený sáček nemám ani mezi půlkami, sedl jsem si mezi „další feťáky“ do čekárny na smrt.

Celá situace mi připadala dost komická, proto jsem se již od zadržení neustále usmíval. Říkal jsem si, že když se budu smát a budu friendly, budou více věřit myšlence, že mám čisté svědomí = že jsem nevinný. Bohužel jsem „při výslechu“ zjistil, že jsem svým smíchem naopak potvrdil jejich tezi, že jsem „zcukrovanej“ jak šílenec a za celé 4 hodiny, které mě drželi na služebně se mi je nepodařilo přesvědčit o opaku.

Po další hodince čekání na Godota se vyslýchající policista konečně podvolil mé dobré náladě a začali jsme si na telefonu ukazovat populární česká a španělská zábavná videa z YouTube, nad nimiž jsme se smáli tak, že jsme snad oba úplně zapomněli proč tam vlastně jsem. A tak jsem novému kamarádu lehce naznačil, že je tam s nima skutečně velká legrace, rád bych s nimi ve vazbě trávil další hodiny a natáčel další legrační videa na telefon pro jeho kolegy, avšak následující den mi letí letadlo z Bogoty do Prahy, tak jestli by se nezlobil, už bych pomalu šel na autobus.

K mému překvapení souhlasil, vzal jakousi knihu přání a stížností, popsal asi A4 textu, kterému jsem nerozuměl, požádal mě, ať text stvrdím podpisem a rodným číslem a mohu odejít. Dodnes netuším, co tam je napsané a po těch hodinách mi to už bylo úplně jedno, takže jsem to podepsal.

Ukončit tuto maškarádu jsem se rozhodl stylově a před odchodem jsem ještě poprosil jeho kolegu, zda by nám s vyslýchajícím nevytvořil památeční fotku pro můj zábavný blog (viz foto výše). 

Přátelsky jsme se rozloučili, bouchli si pěstičkou a celá služebna mi po odchodu z okna mávala s úsměvem na tváři.

Cestou na hostel, kdy jsem zrovna přemítal, co by na to asi řekla ta přepálená křesťanka, mi po pěti hodinách nezvěstnosti cinkla sms od Marka: „Ahoj Kubo, vse ok?“

/Štefi/

Líbila se vám storka? Lajkněte si nás na Facebooku a o další nepřijdete.  

Sdílejte nás dál:

2 comments on «#58 V Kolumbii ten kokain moc hrotěj»

  1. Dubious cat napsal:

    Kdyuž jako vydáte knihu? Blogový knihy jsou teď fakt módní a tohle je geniální čtení!:)

  2. Fakt Nekecám napsal:

    Moc děkujeme! :) Vážíme si toho. Co takhle se stou True storkou? ;)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>