#44 Restaurant MENZA

#44 Restaurant MENZA

 

Gothaj x Junior * Jak vařej v letadle? * pípnutí si kotlety * vařečka se jménem * vyleštěno Jarem * Nevrlá bachařka * příbor, tác a mistička *

 

 

Před pár dny jsem se věnoval provokativnímu tématu: Vysokoškolských kolejí (True storka #41). Dnes se zaměříme na další studentskou instituci: Univerzitní menzu (nebo chcete-li postaru – jídelnu, případně archaičtěji – stravovnu, pro nechápavé – výdejnu pokrmů, pro hloupé – to okýnko, kde ti daj oběd).

Jelikož byla má nová škola skutečně malá a studentů nás bylo, co by kamenem dohodil (co by hospodyňka z lesa se ozývala), neměli jsme vlastní menzu (ale za to jsme měli kvalitní automat na laté mačijáto) a museli tak přijmout azyl Masarykovy univerzity. (dále jen MU)

Z počátku studií jsem jako správný aristokrat navštěvoval prodejny potravin a odtud si odnášel ingredience, které jsem pak v kuchyňce měnil v kulinářský zážitek. Zvlášť vyhlášený profík jsem byl na „studenou kuchyň“, zejména pak pokrm zvaný Gothajský pažitkový nářez, či oblíbená pažitková pomazánka s na jemno nakrájeným gothajem. Bohužel toto nadvládí „debužírie“ brzy skončilo a já si musel vybrat levnější formu stravování.

Jedna z budov menzy MU stála jen pár minut chůze od naši fakulty, a tak jsem si ji zvolil jako svou osobní restauraci.

Když jsem přišel poprvé dovnitř, nebyl jsem si zcela jist, zda jsem si nespletl budovu a nejsem v příletové hale letiště Brno – Tuřany. U stropu tam svítila veliká informační tabule, na kterou čučelo nespočet zmatených strávníků, kteří pobíhali po hale a hledali svůj „let“. Pravdou ovšem zůstává, že místo označení: OK AAA 276 Travel Agency – Frankfurt 13:25, tu spíše najdete: strav. 326, ob. 4, kuř. řízek, b. kaše, 17h. Do dneška jsem tento program objednávání / rušení a přeobjednávání obědů nepochopil a když jsem jednou jedl u stejného stolu se čtyřmi studenty informačních technologií, které jsem zrovna vyrušil při debatě o polynomiálním čase v návaznosti na Cobhamovu tezi, tak mi přiznali, že na tento systém také nenašli algoritmus.

Při mé první návštěvě menzy, jsem letěl spojem: strav. RIHA, ob. 2, pol. hrach.,vepř., kot., bramb.,13:25. Vzal jsem si spořádaně příbory a zařadil se mezi hladové. Za chvíli jsem už sunul tácek po hliníkové jídelní desce tak, jak mi velely obrázky přede mnou a pomalu se přibližoval k výdeji. Fronta rychle ubíhala a já měl možnost „pípnout“ si polévku. Přiložil jsem kartu ke snímači a dal misku na tácek. Když jsem zpozoroval obsah nádobky, chtěl jsem ihned pípnutí vrátit. Kuchař za stolkem se na mě pouze usmál a zavrtěl hlavou. „1:0 vede“, došlo mi a fronta mě valila dál.

Paní s bílým čepcem a zástěrou mě přivítala s tak krásným úsměvem, že kdyby byla vyhlášena soutěž o „Nejsympatičtější kuchařku 2010″, vhodil bych do hlasovací urny vařečku s jejím jménem. „Kartu!!!“, poprosila mě když jsem se o piko-sekundu zpozdil. S roztřesenou rukou jsem přiložil kreditku na čidlo a zmáčkl číslo letu. „Rejže?“, zeptala se ta milá paní. „Brambory, prosím.“, pokračoval jsem v prima pokecu. „Nejsou!“, nedala se jen tak lehce odbýt paní v bílém a začala se mnou jemně flirtovat: „Rejže nebo kaše!!“. „Tak kaše“, zakončil jsem odlehčenou konverzaci a na tácu mi přistál pokrm vábného vzhledu. „Dobrou chuť, další!“, musela mít poslední slovo ta koketa a já zamířil do pléna.

Vybral jsem si stůl, kde sedělo nejméně studentů Masarykovy univerzity, jelikož tato mládež se o škole i zábavných přednáškách zpravidla baví 24 hod. denně a to není mé oblíbené téma k po(s)lednímu menu. V klídku si jím svůj vepřový kotlet a vůbec mi nevadí, že to není kotleta a že není vepřová. Když je talíř prázdný, natočím si do papírového kelímku sodu (zde platí rovnice: (1 strávník = 1 kelímek)² ) a zchladím jícen.

Na řadu tak přichází oblíbená část celého procesu obědvání. Povinností každého návštěvníka jídelny je – odseparovat si svůj tác. Zde jsou pravidla jasně daná a systém nejde ošidit. U okénka číslo jedna je plástová nádoba na příbory, dále pak odstavná plocha na talíře. U dvojky najdeme sloupeček na tácky, poličku pro misky a koš na kelímky. Když vše pěkně roztřídíte, podíváte se na bachař.. na kuchařku u okýnka, zda-li jste prospěl. Její výraz vás většinou tak vyděsí, že přeskočíte do kuchyně, vezmete svůj talíř a pomocí Jaru ho umyjete. Když ho do sucha utřete a utěrku použijete i na váš příbor a tác, raději ještě vytřete podlahu, ať se nelepí.

Když opouštíte vysokoškolské menzy, nejste nasyceni pouze jídlem, ale také nezapomenutelnými zážitky!

/Vojta/

Sdílejte nás dál:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>