#37 Pojďte za mnou, já to tady znám

#37 Pojďte za mnou, já to tady znám

 

* Cesta do Žluče * Začíná se stmívat * Nejen čas nás tlačí * Zvědavý pejsek * Sázavský olej * Počkáme si na lepší kemp * Cesta proti proudu * 

 

 

Po dlouhé cestě do Žluče nad Sázavou, během níž jsme spořádali téměř celý kufr řízků, jsme konečně uviděli řeku!

Na místě jsme se vyvalili z pohřebáku, a za zvuku šumícího jezu a šustícího alobalu zakusujíce poslední králičí řízek jsme pracně nechali Alfréda sundat loď z auta. Když byl hotov, utřivší pot z obličeje zamumlal cosi o tom, jak nám mile rád loď opět odveze zpět, a se vztyčeným prostředníčkem odjel světlu vstříc.

A začalo se stmívat..

Vzhledem k tomu, že jsme oproti původnímu plánu vyjet na řeku v 10h dopoledne, byli ve značném skluzu, usmyslil jsem si, že půjdu najít hospodu, kde si pohodlně dojdu na „velkou“. Co bůh nechtěl, ve Zruči měli pouze jeden „stánek s pivem“ a v něm nebyla ani latrína. Co se dalo dělat, vrátil jsem k Vojtovi s prázdnou (hnidopich by na základě předchozího textu mohl oponovat, že „s prázdnou“ jsem se rozhodně nevrátil.. bohužel).

Jelikož nebylo jiného zbytí, musel jsem použít nenápadný keřík u cestičky k řece a ulevit si od řízků v přírodě. V tu chvíli, kdy jsem začínal proklínat strouhanku, jsem zaslechl volání: „Pane, Pane!“ – Zrudl jsem a dělal neviditelného.. Ale ženský hlas nepřestával a stále vykřikoval: „Panee! Paneeee!“ – Už jsem se chtěl otočit a slečně se za tento trapásek omluvit, když ke mě přiběhl pes se jmenovkou „Pán“ na obojku. To mě ale uklidnilo pouze do té doby, než si panička pro „Pána“ došla až do keře.

Zpočátku to vypadalo na „docela trapásek“, ale když mi slečna ochotně podala i papírové kapesníčky, už mi bylo jasné, že jde jen o drobný „upsík“.

Mezitím Vojta nalodil plastové Zlatáče a umíchal rum s kolou, takže jsme konečně mohli vyrazit na cestu. Jakožto oba zkušení a léty prověření vodáci jsme si mohli dovolit hned od začátku plavby za celou cestu nesmočit ani jednou pádlo do vody a naplno se spokojeně věnovat pitnému režimu.

Na sázavském oleji jsme vítr v zádech zrovna neměli. Již od devíti hodin jsme museli s Vojtou střídavě dodržovat noční hlídky kvůli blížícím se jezům a k poslednímu jezu v Kácově jsme dopluli (bez vztyčené plachty) okolo 10:52 p.m. Když jsme v naprosté tmě úspěšně snesli kanoi pod jez, kde byl proud nejsilnější, pamatuji si jakoby to bylo dnes, jak Vojta nadšeně mával na přilehlý kemp na pravoboku.

„Tohle, Vojto, ale ještě není náš kemp. Támhle za zatáčkou je jeden menší a útulnější – pojďte za mnou, já to tady znám“, zvolal jsem. Důvěřující Vojta sedl do lodi a jásající kemp v centru Kácova plný vodáků postupně mizel s ozvěnou daleko za námi.

„Není tady žádný další kemp, viď?“ zeptal se rýpavě Vojta po několika minutách, když jsme pomalu opět vjížděli do temných lesů. „Jsem si stoprocentně jistej, že musí bejt tady za tou zatáčkou“, zopakoval jsem větu již po osmnácté zatáčce, když jsem konečně poznal povědomý výlez z řeky do druhého kempu. „Tady něco smrdí“, řekl dvojsmyslně Vojta a po výstupu na břeh jsme se na ceduli dočetli, že kemp je z důvodu prasknutí fekálního potrubí již 3 roky uzavřen.. (těsně)

„Další kemp je za dalších 10km, viď?“ oznámil jsem neutrálně Vojtovi. „Posrals to, viď?“ neutrálně odvětil Vojta.

„Na jednom břehu jsou skály a na druhým kopřivy, viď? Potáhnem tu loď vodou v protisměru do toho předchozího kempu, viď?“, rozkázal jsem a vydali jsme se po kolena zabořeni v silném protiproudu zpátky.

No a ani ne v půl dvanácté p.m. nás s upřímnými hrdelními smíchy již vítali opilí, teple oblečení vodáci s upečeným buřtem v ruce legračními hlášky typu: „Hoši, chcete pomoct zatlačit? … až budete ten jez „sjíždět“ nahoru?“

/Štefi/

Sdílejte nás dál:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>