#22 Maturita!

#22 Maturita!

 

* Kiki a Maki * Adepti zářijového termínu * Sedaun plís * Velbloud s pískem * Mejbí * Nedojedený chlebíček * Levno koupit – draze prodat * 

 

 

První pohlavní styk, narození syna, živé sledování finálového reprezentačního zápasu Kiki a Maki v beachvolejbale – to vše jsou životní mementa, které se vám bezpečně vryjí hluboko do paměti. Protože jsem ale z výše uvedených událostí doposud žádnou nezažil, výrazným momentem v mém životě je – složená maturitní zkouška.

Musím říci, že vzhledem k mému vztahu k divadlu (Dobrý den, jmenuji se Vojtěch Říha a mezi mé koníčky patří divadlo, kolečkové brusle a práce na zahrádce), jsem nikdy nikterak netrpěl na přehnanou nervozitu a trému. To ráno jsem ovšem bezpečně pocítil všechny symptomy těchto stavů, od hysterického záchvatu počínaje, po prosení svých svěračů o správné fungování konče.

Na náladě mi nepřidal ani příchod do školy, kde jsem po shledání svého spolužáka (jehož barva v obličeji byla stejná, jako papír co zanechal na potítku) zjistil, že je již osmým adeptem zářijového termínu.

„Vojtěch Říha“, řekla sametovým hlasem (který mi byl v tu chvílí příjemný, asi jako zvuk motorové pily řezající rezavý plechový tubus o velikosti 2x2m) češtinářka. Chvíli jsem seděl a čekal, zda-li se někdo postaví. Bohužel nereagoval vůbec nikdo, a tak jsem to vzal na sebe a vešel do místnosti.

S úsměvem maskujícím mé totální nervové vypjetí, jsem vylosoval číslíčko a usedl k potítku. Nechci se nijak chvástat, od toho tu dneska nejsme, ale od mládí jsem hodně četl, a tak jsem s literaturou neměl potíže. Své vyprávění jsem zakončil bonusem v podobě recitace mého oblíbeného monologu ze hry požadovaného autora a s pocitem zadostiučinění sledoval zhnusený výraz paní češtinářky. (s kterou jsme takzvaně „nebyli nejlepšími kamarády“)

Nestihl jsem ani dojíst šunkový chlebíček a už jsem byl volán na další předmět. „Helou, sidaun plís“ přivítala mě ta paní, které jsem nikdy nerozuměl a začal mluvit. Mým tématem bylo „Prague and my city“ a leckdo si řekne, že to jest téma pro dementy, které by s malou pomocí slovníčku zvládl i cvičený orangutan. Ne tak ovšem pro mě! „Prague is the capital city of the Czech Republic“ soukal jsem ze sebe a tok řeči jsem neustále zpomaloval. Byl to regulérní boj o čas. Chvílemi jsem mluvil tak p-o-m-a-l-u, že se předseda komise koukal na hodinky, zda-li se nezastavil čas. Taktika vyšla dokonale. Po mém příspěvku, který jsem prezentoval deset minut (ale ve wordu by dal na malý odstaveček), jsem chvilku konverzoval s přísedící, na jejíž otázky jsem střídavě odpovídal „yes“, „no“ a občas jsem tam po delším přemýšlení šoupnul „maybe“.

Třetím zastavením bylo několik záludných otázek z marketingu a managementu. Jelikož jedinou poučkou, co jsem si z hodin pamatoval, bylo: „levně koupit, draze prodat!“, nechal jsem mluvit zkoušejícího a pomocí nenápadných otázek si nechal látku vysvětlit. Teprve poté jsem začal hovořit a vše mu důkladně převyprávěl. Akorát nám to dalo krásných patnáct minut, a tak jsem se omluvil, že už musím jít a šel se připravovat na poslední zkoušku.

Na zeměpis v mém učebním týdnu nezbylo moc času (viz. truestorka #20), a tak nervozita byla značná. Vzrostla ještě poté, když jsem si vylosoval subsaharskou Afriku, o niž jsem věděl pouze to, že je tam písek a pár velbloudů. V rychlosti jsem otevřel atlas a začal studovat. „Vojto, pojďte už!“ volala na mě po páté komise a já byl stále přikován k židli na potítku, protože jsem z mapy vyčetl jen množství srážek a jména států. Jestli znáte pořekadlo (omluvte vulgaritu) „uplete z hovna bič“, tak právě toto se mi stoprocentně podařilo. Já jsem ten exkrement ještě navíc ovázal červenou stuhou, posypal konfety a položil před komisi na stříbrném podnose. To, jak jsem byl za tohle neuvěřitelné vaření již desetkrát převařené vody ohodnocen, se stydím říct. Napovím, že jednička to nebyla!

Blížila se chvíle ortelu a já konečně dojedl chlebíček. Postavili nás do řady a chvíli pozorovali pět vystresovaných studentů, kteří se ne vždy chovali podle školního řádu. Neměli to s námi lehký a respekt z toho, že přežili, si zaslouží! „Prospěl“, slyšel jsem po vyslovení svého jména a propadl se do slastného pocitu, s kterým jsem se probouzel ještě pár týdnů..

/Vojta/

Sdílejte nás dál:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>