#13 Drž hubu a makej

#13 Drž hubu a makej

 

* Žlutá jmenovka nad bradavkou * Od kasy až po smeták * Pinnocchio * Říkejte mi pane, negři * IGNOR * Ztráta sluchu * Každá sranda něco stojí *

 

 

Dni, dny i dnové plynuli a my jsme se stávali, jak doma v Mestizu, tak v Mekáči čím dál otrlejšími mazáky. Přesto, že jsme na „gay“ pracovním tričku měly nad levou bradavkou připíchnutou teprve žlutou jmenovku (která symbolizovala, že již umíme pracovat na všech stanovištích od pokladny až po smeták – mezi manažery také často přezdívaná: „Drž hubu a makej“ jmenovka), všichni zaměstnanci věděli, že směnu již dávno nevedou manažeři k tomu určení, nýbrž my.

Jelikož jsme si během těch několika měsíců vybudovali skrze naše akce v Mestizu poměrně silné zaměstnanecké jádro se stejným smyslem pro humor a „lumpárny“, podařilo se nám téměř vždy našimi vlivnými hlasy obrátit chod směny v náš prospěch. Kupříkladu si vzpomínám na směnu, kdy nám náš tehdejší „kamarád“ řekněme zlehýnka zpychl díky „povýšení“ ze jmenovky „Drž hubu a makej“ na manažerskou pozici „Teď jsem king, říkejte mi pane, negři“. Jak již to v byrokraticky strukturovaném systému bývá, při profesním povýšení člověku naroste nosánek o trošku výše než Pinocchiovi a po svých tehdejších kolezích, kamarádech začne nepochopitelně vyžadovat, aby řádně a efektivně pracovali na 110% (a to jsme s Vojtou nikdy neměli rádi!!)

Všechno to začalo na začátku směny, kdy měl.. říkejme mu třeba Jiří.. poprvé vést (nebo spíše ovládat) odpolední směnu na nové pozici. Když jsme 30 minut po začátku směny stáli s Vojtou ve skladu, dojídali druhé cheesburgery (jež sme si všechny zajisté zaplatili) a vášnivě debatovali, přišel za námi Jiří s požadavkem, zda bychom mohli jít laskavě na svá stanoviště a začít pracovat. Již tehdy jsme se na sebe s Vojtou nechápavě podívali a řekli jsme si, že tu něco nehraje. V rámci udržení dobrých mezilidských vazeb jsme se ho rozhodli uposlechnout a za dalších 25 minut jsme se konečně vydali směrem k pokladnám.

Když jsme viděli rozzlobený pohled Jiřího, trošku jsme tušili, že už s námi asi neka. (Neplač, Jirko, sám sis to zavinil!) Stačilo nám ho pozorovat pouze 5 minut, jak rozdává rozkazy na všechny strany, zakusuje u toho již pětadvacátou nuggetu a druhou rukou se škrábe za uchem, a bylo nám jasné, že máme co dočinění s dalším psychicky chorobným člověkem, jehož mozek zkrátka již nefunguje tak, jak má (tzv. nemoc z povýšení). Protože jsme s Vojtou znali obsah Kápézetky, považovali jsme se za kvalifikované doktory a rozhodli se jeho chorobu vyléčit alternativní, ale osvědčenou léčbou IGNOR.

Domluvili jsme se se zbytkem zaměstnanců, jak na pokladně, na lobby, tak na kuchyni, aby zkrátka přestali poslouchat veškeré Jirkovy příkazy a jednoduše dělali, že neexistuje. Všichni nadšeně souhlasili a začala „tichá domácnost“.

Vojta zrovna obsluhoval zákazníka (strašně tlustého) a já jsem byl opřený o kasu a marně hledal na dotykové obrazovce mezi obrázky sendvičů ikonku Hledače min či Solitaire, abych si zkrátil dlouhou chvíli. Přišel ke mně Jiřík a slušně mě požádal: „Kubo, vem si koště a zameť mi tady!“ Nadechl jsem se a následně dlouze vydechl. „Seš hluchej? Řikám ti, abys tu zametl!“, nedal se Jiřík. Sjel jsem nepatrně pohledem z obrazovky směrem k Vojtovi a s udiveným výrazem na tváři mu říkám: „Slyšíš to?“ Vojta se na chvilku přestal věnovat zákazníkovi, dlouze se zaposlouchal do pípání fritéz a toustru: „Ne, vůbec nic neslyším.“ „Teda, tak to je zvláštní, přísahal bych bohu, že se mi zdálo, jako by tu někdo mluvil.“, dodal jsem. Jiří začal být mírně naštvaný a sešel ze své zdvořilosti: „Vole, děláš si ze mě prdel? Okamžitě to běž zamést a nechtěj mě naštvat!!!“ V tu chvíli jsem zvolal: „Teď, Vojto, zase.. slyšels to? Jako bych slyšel nějaký zoufalý hlásek s nezdravou přemírou egoistického nádechu.“ V tu chvíli Jiří rezignoval a popošel k Vojtovi: „Prosim tě, já na to nemám náladu, tenhle idiot dělá, že mě neslyší, tak to běž zamýst prosim ty, ale fakt dělej!“ – „Jo, teď! Teď už jsem také zaslechl ten naivní zoufalý hlas“, konečně zvolal Vojta směrem ku mně. Jiřík začínal rudnout a zjistil, že komunikace s námi je ještě horší, než kdyby se zeptal, zda jsme tudy neviděli jít dvě děti.

Stále se ovšem nevzdával a šel si postěžovat na kuchyň: „Mario, ti dva blbci na kase si ze mě dělaj dobrej den a neposlouchají mé příkazy, chápeš to?! Prosim tě, sundej si zástěru a běž zamést na ten servis ty.“ Mario, který se následujícím gestem úspěšně stal naším druhým nejlepším kamarádem, jakoby tento „rozkaz“ přeslechl, pokračoval v balení cheesburgerů a pronesl: „Musím říct, že Jirkovi nová pozice svědčí. Všimli jste si, holky, jak má všechno pevně ve svých rukou?“ a pousmál se směrem k chichotajícím se kolegyním. To už bylo ovšem na Jiříka, pevně držíc v rukou polosnědený Bikmek, moc! Zrudnul ještě více než bačův nos a odběhl do své manažerské místnůstky, zavřel za sebou dveře a dále jsme slyšely již pouze tlumené zvuky, kdy mlátí hlavou do zdi a křičí cosi o tom, že neví, komu dá na konci směny diplom „Zaměstnanec dne“.

Rád bych tuto příhodu ukončil již v této fázi, ale bohužel musím oznámit smutný konec, kdy se rozzlobený Jiřík vrátil v tak afektivním stavu, že jsme konkrétně my tři dostali sympatické speciální úkoly, kdy jsme se po půl hodině sešli u okýnka na Drivu, když jsem já čistil smogem zašpiněné okénko zvenku, Vojta ho čistil zevnitř a Mario v přilehlé kuchyni čistil přepáleným olejem zaneřáděné kolečka od stoletého grilu – usmáli jsme se na sebe a zvolali: „Ale stálo to za to!“

/Štefi/

foto: downshiftingamodomio.wordpress.com
Sdílejte nás dál:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>