#9 Bob na trati

#9 Bob na trati

 

* Souboj rachejtlí a krbové sirky * Krakonoš a opilá sojka * Motor na rum * Zapomenuté plexi * “ Bob volá věž! “ * Pánská chlouba * Bum *

 

 

(Part 2)

„Pět, čtyři, tři, dva, jedna – HURÁ“, ozývalo se z hrdel několika rozdováděných puberťáků. Pak nastala typická Silvestrovská objímačka a přáníčačka všeho dobrého do Nového roku. Když veselí pomalu opadlo a my otevírali druhou láhev rychlých špuntů, z vedlejších chat po celé vísce vytryskly gejzíry řevu, radosti a salva několika ohňostrojů obarvila nebe na žluto-červeno. Tehdy jsme zjistili, že Štefiho mobilní telefon není ta nejpřesnější časomíra a my tak oslavili rok 2009 o šest minut dříve. Toto drobné nedorozumění jsme přešli s úsměvem. Kdo může říct, že si prožil rok o šest minut déle, než kdokoliv ostatní?

Po oslavě i druhého Silvestra během šesti minut, jsme vyběhli před chatku a pozorovali ohňostroje, které se svým charakteristickým hvízdáním mířili v pravidelných intervalech k nebesům. Za pár minut jsme zjistili, že v tomto kraji bude pyrotechnika oblíbenou kratochvílí a jakýmsi národním sportem. Všichni sousedé se trumfovali a snažili svou chloubu odprezentovat v co možná nejhlasitější formě, s největším doletem a nejefektnějším světelným prvkem. V okamžiku, kdy se ve vedení držel pán v modré péřovce z chaty pod námi (jehož výbuchy vyvolávaly tak obrovské detonace, že se mu nad komínem objevil menší atomový hřib), začali jednat ostatní poražení sousedé. Jejich červené světlice najednou létaly podezřele blízko stavení pána v modrém a jedna vystřelená petarda „omylem“ zasáhla malý smrček na jeho zahradě. Když se podařilo uhasit menší požár, zašli jsme do chaty, abychom se i my pochlubili našimi zásobami a předešli zahanbení. Nakonec jsme našli i zapalovač, a tak nám nic nebránilo zapálit tři krásné Vánoční prskavky a na závěr jednu krbovou sirku. Sousedé, na jejichž reakci jsme čekali, se pouze pohrdavě zasmáli a zalezli do svých chýší.

Večer byl v plném proudu a naše cesty tedy nesměřovaly do hajan, ale k nedalekému lyžařskému vleku. V maringotce u dolní stanice lanovky (která byla tak dlouhá, že na ní byly navázány čtyři talířové pomy) jsme narazili na pětici namol unavených vlekařů. Ten nejvíce opilý (říkejme mu třeba: Krakonoš) nás slušně pozdravil a nabídl nám svezení na jedné z jeho sjezdovek (říkejme tomu třeba: Ski areál Maringotka). Po naší kladné odpovědi vstal, do přístroje (který vypadal jako něco mezi zahradní sekačkou a automatickou pračkou) nalil litr rumu a lanovka se s hlasitým zafuněním rozjela. „Šťastnou cestu!“, prohodil ten druhý nejvíc opilý (říkejme mu třeba: Trautenberk), podal nám bob a my vyjeli směrem k lepším zítřkům.

Cesta nahoru probíhala trochu podobně, jako když ve známé pohádce tahal dědek s babkou řepu. Jen v poloze ležmo. Řepa byly sáně, já dědek, Štefi držící se za mou nohu babka a třetí kamarád (říkejme mu třeba: Škrtič – o vzniku této přezdívky se budete moci dočíst na našem blogu) v ruce třímající Štefiho sněhuli, byl vnučka. Sníh jsme po pár metrech měli i v těch partiích, kde by normálně být neměl, a proto naše prosebné výrazy směřovaly k blížící se horní stanici vleku. „Konečně!“, vydechli jsme a bob (říkejme mu třeba: Sojka 2010 Express) žuchl na sníh.

Už nebylo cesty zpátky. Štefi se pokřižoval, Škrtič odeslal sms na rozloučenou a pak jsme si zatáhli plexisklo na našich helmách, které jsme si zapomněli na chatě.

Celý předchozí den jsme kolem toho předmětu chodili, ale až nyní nám bylo dopřáno neznámý artefakt ztotožnit. Místní omladinu nenapadlo nic zábavnějšího, než uprostřed svahu postavit sněhové pánské přirození. Vlivem vysoké rychlosti a váhy, kterou náš bob disponoval, jsme tou chloubou projeli naskrz a zastavili se až o hluboký sníh dole u potoka. Štefiho nos, který si náraz užil čelně, měl červenou barvu a krev se hezky vyjímala na bíle ledové peřině. Jelikož jsme museli zastavit krvácení, nehledali jsme černou skřínku a rovnou vrátili bob Krakonošům.

Na chalupě jsme příhodu trošku obměnili. Místo pánského orgánu jsme prostě narazili do obyčejného sněhuláka, kterého si postavily neposedné děti ze sousedství. I když je Štefi postižen chorobu zvanou “ Hypochondrie“, sám uznal, že zranění není tak vážné a můžeme pokračovat v zábavě. Silvestr ještě dlouho nekončil!

/Vojta/

Foto: sport.lidovky.cz
Sdílejte nás dál:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>